Organismus potřebuje určitou rovnováhu v množství i poměru jednotlivých minerálních látek a stopových prvků, jejichž potřeba se v průběhu života mění. Příjem vody, minerálních látek a stopových prvků je zajišťován naší výživou. Významným zdrojem jak vody, tak i některých minerálních látek jsou ale také minerální vody. Ty se svým složením liší a jsou vhodné buď pro běžný pitný režim, nebo pro různě zaměřený pitný režim – například pro děti nebo pro lidi s onemocněním srdce, ledvin nebo trávicího traktu. Při výběru minerální vody je proto vhodné si všímat jejího složení nejen v obsahu, ale i poměru jednotlivých minerálních látek. Například nadbytek sodíku může způsobovat větší zadržení vody v organismu a tím i přispívat k rozvoji vyššího krevního tlaku. Je-li sodík v nesprávném poměru k draslíku, může prohlubovat jeho nedostatek. Podobná je situace i u dalších dvou minerálních látek – vápníku a hořčíku, jejichž poměr by měl být 2 : 1 až 3 : 1. Přijímáme-li větší množství hořčíku než vápníku, podporujeme vyplavování vápníku z těla a ohrožujeme tak stav svých kostí, které se stávají křehkými. Proto je třeba zvážit příjem minerálních látek v potravě a v rámci pitného režimu doplnit nejen vodu, ale také minerální látky, z nichž některých může být za určitých situací v potravě nedostatek.
Bez vody není života
Bez vody není života. Voda je součástí každé naší buňky a je obsažena i v mimobuněčném prostředí. Tělesná voda spolu s ostatními látkami v ní rozpuštěnými, jako jsou např. minerální látky, tvoří vnitřní prostředí organismu, jehož stabilita je předpokladem pro přirozený průběh metabolických reakcí, a je tak určujícím faktorem zdravotního stavu člověka.
Množství vody v organismu se v průběhu života mění. Organismus novorozence a kojence obsahuje 75 % vody, u chlapců školního věku tvoří voda pouze 64 % tělesné hmotnosti a u děvčat dokonce 53 %. Dospělý muž má v tělesném složení 53 % vody, žena pouze 46 %. Naše buňky přitom obsahují více vody, než je tomu v mimobuněčném prostředí.
Významnou složkou vnitřního prostředí jsou kromě vody i minerální látky, které mají v organismu řadu významných funkcí. Jmenujme ty nejdůležitější: Sodík se podílí na vodní i acidobazické stabilitě vnitřního prostředí, na svalové a nervové aktivitě a podobně. Draslík má rovněž velký význam pro svalovou a nervovou aktivitu, udržuje vodní bilanci a je důležitý pro srdeční činnost. Vápník tvoří strukturu kostní a zubní tkáně, ovlivňuje nervovou dráždivost, srdeční akci a krevní srážlivost. Hořčík je součástí kostní a zubní tkáně, aktivuje enzymy metabolismu sacharidů, ovlivňuje nervosvalovou dráždivost. Chlor udržuje acidobazickou rovnováhu, zasahuje do vodní bilance a svou přítomností v žaludeční šťávě pomáhá při trávení. Fosfor je rovněž obsažen v kostní tkáni a je významnou součástí tělesných buněk, kde významně ovlivňuje metabolismus živin a přeměny energie. Síra je součástí buněčných bílkovin, pojivových tkání, inzulinu a dalších struktur organismu. Mezi stopové prvky, které organismus potřebuje ve velmi malých množstvích, patří železo, zinek, jód, selen, měď, mangan, fluor, chrom, křemík a molybden.
Velmi důležitý pro fungování vodního a minerálního metabolismu, a tedy pro zdravotní stav organismu jako takový, je trvalý příjem i vylučování vody a minerálních látek. Příjem tekutin se průběžně mění, s rostoucím věkem klesá. Nejvyšší je u kojenců v prvních měsících života, kde tvoří až 150 ml/kg jejich hmotnosti a den. Dospělý člověk má denní potřebu tekutin vyjádřenou na kg své hmotnosti již významně nižší. K jednoduchému propočtu lze použít následující údaje: Pro děti s hmotností 10 až 20 kg se přepočte denní potřeba tekutin podle formulky 1 000 ml + 50 ml na každý kg tělesné hmotnosti nad 10 kg. Pro děti a dospělé s hmotností nad 20 kg je možno použít vzorec 1 500 ml + 20 ml na každý kilogram hmotnosti nad 20 kg.
Tento propočet platí pro potřeby příjmu tekutin obsažených volně i v potravě za předpokladu, že daný člověk je normálně aktivní a je v dobrém zdravotním stavu. Potřeba tekutin se samozřejmě významně zvyšuje například při zvýšené fyzické aktivitě nebo při průjmovém onemocnění. Množství přijímané vody naopak někdy záměrně snižujeme při některých onemocněních ledvin nebo srdce, ale to vše musí být vždy s dohledem lékaře.
MUDr. Petr Tláskal, CSc., FN v Motole
Korunní minerálku je možno zařadit mezi středně mineralizované minerální vody.
Minerálka Korunní má chuť neutrální až mírně typickou bez zřetelných pachutí; toto je dobrým předpokladem pro to, aby ji z hlediska chuti běžný konzument preferoval (příliš výrazné chuťové vjemy většinou spotřebitelé hodnotí negativně).
Rozpuštěné minerální látky mohou doplnit a stabilizovat minerální bilanci člověka, což může z dlouhodobého hlediska být příznivé pro zdravotní stav.
Výhodou této minerálky je i to, že (na rozdíl od řady dalších) v ní výrazně nepřevažuje jeden prvek a obsah hlavních kationtů se liší pouze v rámci jednoho řádu. Proto lze hovořit o vyváženém množství minerálů. Pro vody tohoto složení potom neplatí obecně uznávané pravidlo, že minerálky je nutno střídat, aby nedošlo k příliš vysokému nebo naopak nedostatečnému příjmu některého prvku.
Složení Korunní ji umožňuje využít jako základ pitného režimu pro dlouhodobé užívání. Obsah sodíku je ve srovnání s příjmem v potravě zanedbatelný. Proto ji mohou bez problémů pít i lidé, kteří trpí některou z forem kardiovaskulárních chorob, u nichž je zvýšený příjem sodíku výrazně rizikovým faktorem.
Korunní minerálka je samozřejmě vhodným nápojem pro běžný amatérský sport. Zde se možná nejvíce projeví výhoda nepřevažujícího prvku („vyváženého“ množství minerálů), protože i při větší spotřebě (dva i více litrů) nedojde k vyššímu příjmu některého prvku.
Korunní patří mezi nejkvalitnější minerální vody. Minerální látky jsou v Korunní zastoupeny ve složení a množství, které každý den vhodně doplňuje jejich denní potřebu. Dlouhodobé pití Korunní má v minerální bilanci organismu svůj význam. Slouží jako dobrý doplňkový zdroj minerálních látek a může z dlouhodobého hlediska celkově stabilizovat minerální bilanci.
Doc. Ing. Jan Pánek, CSc., Vysoká škola chemicko-technologická
Voda a minerály
Tělo dospělého člověka je z 60 % složeno z vody, u malých dětí a kojenců je to až 80 %. Voda se v těle vyskytuje vždy spolu s minerálními látkami. Objem vody v těle i množství minerálních látek udržuje řada regulačních mechanismů v rovnováze a zaručuje tak stálý osmotický tlak (300 miliosmolů/l) a pH (7,4) tělesných tekutin.
Denní příjem a výdej vody u dospělého člověka činí 2,5 až 3 litry, což je zhruba 1/6 mimobuněčných tekutin v těle. Při příjmu 2,5 litru vody je výdej rozdělen následovně: 1,5 l močí, 0,15 l stolicí, 0,5 l dechem a 0,45 l potem, i když se zdánlivě nepotíme. Při pobytu v horkém prostředí nebo při intenzivní fyzické námaze se výdej vody potem několikanásobně zvyšuje a je významně vyšší než výdej vody močí – může dosáhnout až 10 litrů za den. Výdej vody potem je spojen se ztrátou minerálních látek.
Příjem a výdej vody a minerálních látek musí být v rovnováze, jinak dochází k narušení osmotického tlaku tělních tekutin a k narušení homeostázy (žádoucího rovnovážného stavu organismu). Voda je pro všechny reakce v našem organismu nezbytná, zajišťuje rozpuštění a vstřebání látek v trávicí soustavě, jejich přenos krví do tkání a buněk, metabolické reakce v buňkách, odvod zplodin látkové přeměny z buněk opět krví do ledvin a jejich úspěšné vyloučení ledvinami. Ledviny potřebují vyloučit alespoň 1 litr vody denně, aby mohly odstranit z těla odpadní látky.
Pokud není příjem vody dostatečný, zvyšuje se koncentrace minerálních látek, což vede k zadržení vody v těle, k tomu, že ledviny nemají dostatek vody k odvedení odpadních látek, které se pak v organismu hromadí, a zároveň organismus trpí dehydratací.
Nadbytečný příjem vody, zejména při jednorázovém vypití velkého množství vody, vyvolá výrazný pokles koncentrace látek v krvi, což může vést až k intoxikaci vodou a šoku. Přebytečnou vodu organismus vyloučí v průběhu 1 hodiny.
Nedostatečný příjem solí vede zprvu k dehydrataci, protože se vyloučí větší množství vody, aby se udržela žádoucí koncentrace. Následně se objem vody upraví snížením vylučování solí močí a potem. Při dlouhodobém nedostatku dochází k úbytku sodíku a draslíku v tělních tekutinách.
Nadbytečný příjem solí zvyšuje koncentraci těchto látek v krvi, voda je zadržována v těle, zvyšuje se objem tělních tekutin (otoky). Zvyšuje se vylučování solí ledvinami, což vede k úpravě objemu tělních tekutin. Při dlouhodobém nadbytku solí se zvyšuje objem tělních tekutin.
Nejrizikovější je nadbytečný příjem solí při malém příjmu vody. Tehdy dochází k snížení vylučování vody a bylo by třeba zvýšit vylučování solí, ale pro ně chybí voda. Jak bylo řečeno výše, ledviny potřebují alespoň minimální množství vody pro zachování své vylučovací funkce.
Narušení rovnovážného stavu organismu je provázeno zvýšenou únavou, bolestmi hlavy, závratěmi, pocitem na zvracení až ztrátou orientace. Kromě těchto negativních pocitů dochází v organismu k narušení řady základních fyziologických funkcí, což může skončit selháním činnosti ledvin nebo kardiovaskulárního systému.
Je tedy zřejmé, že příjem a výdej vody je neoddělitelně spojen s příjmem minerálních látek. Objem vody v těle je určován celkovým množstvím rozpuštěných osmoticky aktivních látek. Nejvýznamnější jsou sodíkové, draslíkové a chloridové ionty. Není tedy nic překvapujícího, že změnou v tom, kolik přijímáme obyčejné kuchyňské soli, můžeme do určité míry ovlivňovat zadržování vody v těle. Využívají toho obyvatelé suchých horkých oblastí, kteří před cestou přes poušť přijmou více soli, aby zadrželi vodu a nedošlo u nich k tak rychlé dehydrataci. Z hlediska fyziologického není toto opatření právě ideální, znamená totiž větší zátěž ledvin, ale dehydratace znamená akutní ohrožení života.
Taková opatření vám samozřejmě doporučovat nebudeme. Zejména v létě však musíte dbát na vyvážený příjem vody a minerálních látek. Pokud je horko a intenzivně se potíte, je nutné zvýšit nejen příjem vody, ale i minerálních látek, protože s potem vylučujeme z těla nejen vodu, ale i soli. Vylučování solí potem má menší možnosti regulace než jejich vylučování ledvinami.
Při zvýšeném příjmu tekutin, což může být v horkém prostředí nebo při sportu až trojnásobek běžného příjmu, je nutné velmi pečlivě vybírat, co budeme pít. Část denního příjmu (vzhledem ke zvýšenému pocení) je vhodné pokrýt minerálními vodami, ale je třeba vzít v úvahu jejich složení.
Minerální vody s mineralizací více než 1 g (1 000 mg) solí na litr nejsou při vysokém příjmu tekutin, který může být 5 až 8 litrů, vhodné. Při dlouhodobém zvýšeném příjmu takovýchto vod dochází k hromadění solí v organismu a vlastně k metabolickému nedostatku vody. Voda je vlivem vysoké koncentrace solí vázaná v mimobuněčných tekutinách a chybí buňkám pro vlastní metabolickou činnost. Ledviny jsou nuceny vylučovat zvýšené množství solí při nízkém vylučování vody, což je zatěžuje.
Problém se ještě zvětšuje, pokud minerální voda obsahuje jeden z iontů ve výrazně vyšším množství. Pak může dojít k hromadění této látky v organismu a ke komplikacím z jejího nadbytku.
Musíme si uvědomit, že řadu minerálních látek přijímáme potravou, a je tedy zbytečné zvyšovat jejich příjem ještě silně mineralizovanými nápoji (výjimkou jsou sportovci, kteří doplňují ionty speciálními nápoji). Vhodné jsou proto vody s nízkou až střední mineralizací (okolo 1 000 mg/l) a rovnoměrným obsahem iontů. Těmto požadavkům přesně vyhovuje minerální voda Korunní.
Dalším úskalím v dostatečném příjmu tekutin je sycení vody oxidem uhlíku (CO2). V horkém prostředí nás sycený nápoj rychle osvěží, ale mnohdy uspokojí pocit žízně daleko dříve, než náš organismus uspokojí potřebu vody. Sycené nápoje tak mohou vést k maskování pocitu žízně a snížení příjmu vody oproti potřebnému množství. Podobný efekt mají i silně chlazené nápoje.
Dostatečný příjem vody je v létě daleko důležitější než příjem potravy. Bez jídla se obejdeme několik dní, bez vody jen několik hodin.
RNDr. Ludmila Oliveriusová, CSc.